Věhlasný historik Niall Ferguson připomíná v textu pro server Free Press, že už před čtyřmi lety, když začala plnohodnotná ruská agrese vůči Ukrajině, se leckdo ptal, zda začala 3. světová válka. Nyní, skoro po dvou týdnech války s Íránem, se vynořily stejné obavy. A ty nejsou ničím bláznivým.

Věhlasný Francis Fukuyama napsal pro Free Press článek s názvem Proč se Írán nikdy nevzdá. Zde je náš stručný výtah hlavních myšlenek. Minulý pátek Trump prohlásil, že bude požadovat „bezpodmínečnou kapitulaci“. Když Trump útok zahájil, myslel si podle Fukuyamy, že dosáhne rychle svého, podobně jako v případě únosu Nicoláse Madury z Venezuely. Nyní se ukazuje, že to, co zbylo z íránského vedení, kapitulovat nehodlá a konflikt se potáhne, jak Trump sám připouští celé týdny.

Pro účely tohoto článku vynecháme kritiku typu, že americký prezident Donald Trump se nechal k útoku na Írán zmanipulovat Izraelem. A necháme stranou i kritiku zastánců z líhně zastánců Obamovy dohody s Íránem JCPOA, která vychází z toho, že se má s Íránem jednat po dobrém – a on pak nebude obohacovat uran. 

Trumpovi je vyčítáno, že v rámci svého chaotického projevu není schopen ani pořádně artikulovat válečné cíle. Ano, platí, že Trump toho namluví tolik, že je skoro nemožné se v tom vyznat. Některé hlavní cíle ale popsal – a jiné z taktických důvodů deklarovat nemůže. Sice není metodicky správné, abychom to vyjasňovali za něj, přesto se o to pokusíme. 

S česko-americkým ekonomem, profesorem Janem Švejnarem o tom, proč se před 35 lety rozhodl založit v Česku CERGE-EI, centrum doktorandského studia ekonomie, které tu scházelo. Mluvili jsme o clech i důležitosti stability ekonomického prostředí. O tom, proč je Amerika dynamická, i o tom, kdo a co brání tomu, aby Evropa měla jednotný kapitálový trh. Dotkli jsme se i toho, s čím nyní zápasí americká univerzitní věda, ale řeč přišla taky na mnoho dalšího. 

S komičkou Adélou Elbel o tom, že dělat stand-up není pro každého a proč potřebuje vidět při představení lidem do očí. O Brnu a Praze. O tom, proč už nechce dělat alternativní kulturu a klade si za cíl, aby její humor chápaly všechny vrstvy. Taky jsme mluvili o nederlandistice a Nizozemsku, ale třeba i o Bulharsku. O tom, jak ráda chodí krajinou po stezkách duchovních i neduchovních. A nenechali jsme stranou ani angažovanost herců a vůbec umělců. Ale u všeho toho jsme se hlavně i dost nasmáli.

S komičkou Adélou Elbel o tom, že dělat stand-up není pro každého a proč potřebuje vidět při představení lidem do očí. O Brnu a Praze. O tom, proč už nechce dělat alternativní kulturu a klade si za cíl, aby její humor chápaly všechny vrstvy. Taky jsme mluvili o nederlandistice a Nizozemsku, ale třeba i o Bulharsku. O tom, jak ráda chodí krajinou po stezkách duchovních i neduchovních. A nenechali jsme stranou ani angažovanost herců a vůbec umělců. Ale u všeho toho jsme se hlavně i dost nasmáli.

Nejprve k Hormuzskému průlivu. Čína tlačí na Írán, aby jej ponechal otevřený. Jak jsem si přečetl na síti X od Shanaky Perery, je tu jeden problém: Hormuzský průliv nezavřel Írán. Zavřelo ho sedm pojišťovacích společností z Londýna. Čína kupuje 80 procent íránské ropy přepravované tankery – má s Íránem dohodu o nákupu íránské ropy na 25 let. Čína je záchranný kruh íránské ekonomiky, a jestli má někdo na Írán nějaké páky, je to Čína. A ta jich využívá a požaduje, aby průliv zůstal otevřený. Ale průliv neuzavřel žádný suverén, byl uzavřen na základě rozhodnutí pojišťovacích společností. A ani Írán, ani Čína s tím nedokážou nic udělat. 

V pondělí jsme v úvodu našeho textu vychválili technicko-vojenské provedení americko-izraelského útoku na Írán a některé deklarované i nedeklarované cíle operace (zastavení jaderného programu Íránu, geopolitické oslabení nejen Iránu, ale i Ruska a Číny). Dnes se budeme zabývat riziky a hrozbami. Otázka je, jak dobře dokážeme odhadnout dynamiku vývoje v Íránu.

Technicko-vojenské provedení operace bylo naprosto bezchybné (podobně jako dříve ve Venezuele). Doslova omračující přesnost. Brilantní koordinace Američanů s Izraelci. Perfektní využití zpravodajských informací CIA a Mosadu a fatální selhání zpravodajců Íránu (umožnit v napjaté situaci setkání velitelských složek a nejvyššího vedení). 

Donald Trump pronesl projev o stavu Unie. Asi nejdůležitější na něm je, že byl civilnější a méně teatrální, než se čekalo. Prezident většinou četl, co měl připravené. Druhá důležitá věc je, že zahraniční témata hrála v projevu jen podružnou roli, a to navzdory tomu, že se na Blízkém východě soustředí velká americká bojová uskupení. 

Hostem 54. dílu podcastu Ředitelé zeměkoule (a současně druhého ze série Pražská agenda) je Ondřej Boháč, ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje. Společně jsme probrali jeho background – třeba jak jej vášeň pro mapy přivedla až ke studiu geografie. Mluvili jsme i o tom, jak propadl zvonům a zvonění v pražských chrámech. Ale samozřejmě jsme důkladně prodiskutovali taky to, co IPR dělá a jaké výzvy stojí před Prahou: od dostupnosti bydlení přes výškové budovy po výstavbu podzemních dopravních uzlů.

Sledujte na YouTube nebo poslouchejte na oblíbených podcastových platformách.

Gideon Rachman se v komentáři pro Financial Times táže, zda se Donalda Trumpa zmocňuje chuť po tom, válčit, kde se mu zlíbí. Na začátku textu stojí rok starý citát samotného amerického prezidenta. „Náš úspěch budeme měřit nejen bitvami, které vyhrajeme, ale také válkami, které ukončíme, a co je vůbec nejdůležitější, válkami, do kterých se vůbec nenecháme zavléct.“

Rok od inauguračního projevu rozmístil Trump obrovská vojska na Blízkém východě. Prý se brzy sám rozhodne, jestli zaútočí na Írán, nebo ne. 

Leckdo ve věci rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ohledně cel slaví, ale oslavovat lze jen jednu věc: Donald Trump si už nemůže vybrat konkrétní zemi, která se mu zrovna něčím znelíbila, a té bez souhlasu Kongresu okamžitě napařit jakékoli clo. To není přehánění, takhle to Trump na tiskových konferencích a statusech na sítích prodává. Například doslova řekl, že se mu v telefonu nelíbil „tón hlasu švýcarské prezidentky“, tak Švýcarsku napařil „ne 30procentní tarif, ale rovnou 39 procent“. Tohle prostě končí a s tím i éra výhrůžného tweetování ohledně cel proti konkrétním zemím. 

S ekonomickým publicistou a finančním expertem Miroslavem Zámečníkem o tom, jak se ke své profesi dostal. Původně ho totiž zajímala příroda, zvířata a gazely. Vystřílení zvířat Lidovými milicemi ve Dvoře Králové ho ale od kariéry biologa odradilo. Nakonec jsme mluvili o tom, jak jsme společně sledovali transformaci 90. let. Probrali jsme slabiny i dobré stránky české ekonomiky, příčiny úspěchů Polska i perspektivy lidového kapitalismu. Shodli jsme se, že žít v Číně bychom nechtěli, a rozebrali jsme americký apetit k riziku i perspektivu jednotného kapitálového trhu v Evropě.

Gratulujeme Petru Macinkovi k jeho článku v New York Post. Jde o dobře sesumírované argumenty jedné strany fronty kulturní války, která probíhá napříč západní společností. Kdo chce, ať si text přečte sám v originále, je to odemčené – a lepší než žvýkat nějaký český výtah. 

Já ale pro účely tohoto textu určitý sumář provedu. Trump nerozbil Západ, pouze se elity odcizily lidem. Armády bojují za lid, národ a způsob života. Největší nebezpečí spočívá v ohrožování národní suverenity a válce elit s realitou, v pokusech o převýchovu lidí z vládního úřadu. 

Americký ministr zahraničí Marco Rubio sklidil za svůj projev v Mnichově „ovace vestoje“. Podívejme se na některé reakce. Celkově asi bude důležitější, jak si to leckdo sesumíroval s mírným odstupem a rozmyslem, než to, jestli všichni v momentální reakci tleskali, protože jim Rubio nevynadal tolik jako J. D. Vance před rokem. 

Nejprve pohled z Ameriky. Editorial deníku The Wall Street Journal konstatuje, že Trumpova vláda otřásá Evropou. Jednou je to k dobrému (výdaje na obranu), podruhé k horšímu. Rubio zvolil smířlivější tón.

Tak se zde také vyjádřím ke „kauze Macinka“. Stejně už se v té věci ozvali z jedné televize, tak jsem si celý panel na kanálu YouTube pustil.  

První dojem je, že vůbec nechápu, proč to u nás doma způsobilo takový povyk. To, co Macinka pronesl v Mnichově, říkají přece představitelé strany Motoristé doma pořád. Říkali to před volbami, říkali to po volbách a je to přesně podle ideologických manuálů národního konzervatismu, ke kterým se tato strana hlásí. Podobně zaměřené jsou výstupy Institutu Václava Klause, kde Macinka dřív pracoval, v podobném duchu se mluví ve frakci (a panevropské straně) Patriotů pro Evropu, kde jsou Motoristé aktivními členy. Proč tedy vyvolá takové „haló“, že někdo pronese v cizině totéž, co říká dávno doma? Nebo se pořád ještě divíme, pořád jsme ještě zaskočeni, že máme novou (jinou) vládu? 

Na Blízkém východě dochází k výraznému posunu ohledně rovnováhy sil, přesněji její dynamiky. Dosud byl vývoj takový, že obavy z Íránu a jeho mocenských výbojů povedou ke sbližování sunnitských arabských zemí a Izraele. Tento vývoj institucionalizovaný v podobě Abrahámovských dohod mezi Izraelem a sunnitskými arabskými státy (nebo jejich přípravy) měl také jasnou podporu první i druhé administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa. 

S bankéřem a investorem Gabrielem Eichlerem o tom, jak a proč odjel v 18 letech do USA, jak se tam protloukal a dostal se přes Brandeis University v Bostonu do mekky zastánců svobodného trhu – na University of Chicago. O tom, jak jel relaxovat do slunné Kalifornie, a skončil jako viceprezident Bank of America. Proč se jakožto rodák z Bratislavy vrátil do našich končin a v 90. letech coby finanční ředitel učil ČEZ vydávat dluhopisy. Jak zachraňoval Východoslovenské železárny ze spárů mafie. A co dělal od té doby dodnes. A třeba i o sdružení Lípa a o tom, že to není český Bilderberg.  
 

Posttrumpovská obnova USA je podle komentátora Financial Times Gideona Rachmana stále možná. Radikální posun v americké politice je možná jen dočasný. Kanadský premiér Mark Carney řekl v Davosu, že „starý pořádek už se nevrátí“. To si myslí hodně lidí. Konvenční moudro zní, že Trumpovo prezidentství není dočasná výchylka. Trump reprezentuje reálné síly, které nezmizí jeho odchodem z Bílého domu. Status quo panující před Trumpovým příchodem se nevrátí. Ani na mezinárodní aréně, ani v USA.