Americký deník The Wall Street Journal ve svém včerejším zpravodajském článku konstatuje, že pro oponenty íránského režimu se realizuje noční můra. Militarizovaný Írán je veden mladšími, tvrdšími lídry a Revoluční gardy v zemi hrají stále dominantnější roli. Američané a Izraelci začali válku s nadějí, že zabití špiček režimu vytvoří podmínky pro jeho změnu, či se alespoň vynoří lídři, kteří budou mít větší pochopení pro americké a izraelské zájmy. Americký prezident Donald Trump už nazval nové íránské vedení „rozumnějším“. 

Princip, který je ze všeho nejdůležitější, je, že i v Maďarsku funguje kyvadlo, tedy střídání stráží, tedy nejvyšší a nejdůležitější princip demokracie. Dříve či později se mezi politikou, byznysem a institucemi vytvoří nezdravé vazby, které začnou rychle zapouštět kořínky a kořeny. A je jedno, jestli jste levice nebo pravice, pokrokář nebo národní konzervativec. Tohle se stane prostě vždycky. Střídání stráží ozdravuje každý stát, každou společnost a každou demokracii. 

A když jste u moci dlouho, začne se neúnosně mlaskat. Zámeček Orbánova otce se zebrami byl moc i na jinak silné nátury. 

Gerard Baker, komentátor amerického deníku The Wall Street Journal, tedy listu, který většinou schvaluje hlavní cíl amerického útoku na Írán, tj. ukončení íránských jaderných ambicí, ve svém aktuálním článku konstatuje, že prozatím to vypadá, že se válka s Íránem Trumpovi nedaří.

S finálním verdiktem ohledně Trumpova „průniku“ na Blízký východ musíme ještě počkat, ale nezdar jednání v Pákistánu možná způsobí další vojenskou eskalaci. Dvojnásobná blokáda Hormuzu zvyšuje rizika. Američané se musejí modlit za bezpečnost a úspěch vlastních vojáků. Ale podle Bakera není brzy na to, konstatovat, že dosud největší prezidentova politická akce byla špatně naplánovaná, špatně provedená a dosud představuje spíš nezdar. 

S Tomášem Pojarem jsem hovořil o aktualitách ohledně příměří mezi USA a Íránem i o snahách Íránu a nyní i Ameriky blokovat Hormuzský průliv. Mluvili jsme o tom, zda se liší americké a izraelské cíle ve válce s Íránem. A řeč přišla taky na Trumpovy tweety a způsoby a důležitost zdvořilosti a slušného chování. 

S komentátorem Českého rozhlasu Janem Fingerlandem o válce a příměří ve válce USA a Izraele s Íránem. Honza se celý profesní život zabývá Blízkým východem, Izraelem, arabskými státy. V tomto podcastu to myslím dokázal zcela jedinečně zúročit. Jeho analýza je samozřejmě žhavě a válečně aktuální, ale zároveň poskytne posluchačům jedinečnou kulturní i historickou hloubku. A dozvíte se například, v čem by se případný pád režimu ajatolláhů mohl či nemohl podobat konci komunistů u nás v roce 1989. 

Editorial deníku The Wall Street Journal se táže, zda válka, která začala s rachotem, skončí skuhráním a fňukáním. Trump dosáhl některých svých válečných cílů, ale Írán zůstává hrozbou pro Hormuzský průliv. Přistoupí Trump znovu k bombardování, pokud například Írán odejde z jednání? Vzhledem k možnému dopadu na cenu ropy to tak moc nevypadá. S Trumpem sice nikdy nevíte, ale vypadá to, že konflikt ukončit chce. 

Aktuality ohledně vývoje války dnes vynecháme. Už za pár hodin asi totiž bude všechno jinak. Buď vypukne opravdu velký americký útok, nebo se ultimátum zase odloží, případně opravdu začne nějaké příměří. Když se člověk porozhlédne, jestli někde nepíšou něco optimistického, narazí v deníku The Financial Times na článek Badra Jafara, zvláštního velvyslance Spojených arabských emirátů, který vysvětluje, proč přestane být Hormuzský průliv časem klíčový a důležitý.

Začněme aktualitou, tedy Trumpovým projevem. V prvním oficiálním, řekněme státnickém projevu od začátku války Trump oznámil, že cílem operace nemá být změna režimu v Íránu. Jde asi o opožděnou reakci v důsledku diskusí v Trumpově okolí, kde se možná shodli, že byla chyba o změně režimu mluvit. Dokud Američané a Izraelci cílili na omezení či likvidaci íránských jaderných a raketových kapacit, Írán odpovídal, ale neeskaloval. Neútočil na energetiku arabských zemí v Zálivu, a hlavně nezavíral Hormuzský průliv. 

Editorial deníku The Wall Street Journal se pozastavuje nad tím, že americký kapitálový trh začal růst v reakci na prohlášení Donalda Trumpa, že se nějakým otevíráním Hormuzského průlivu nemusí vůbec obtěžovat. 

Může jít o metodu, jak probudit Evropany – a je pravda, že Evropa je na ropě a plynu z Perského zálivu závislejší než USA. USA dnes ropu a plyn vyvážejí. S energiemi se ale obchoduje globálně, takže i Američané za ně zaplatí víc. Pokud by v důsledku vysokých cen a nedostupnosti surovin došlo ke globální recesi, postihne to Američany také. Trump sám povzbuzuje globální nabídku ropy: proto uvolnil sankce na íránskou a ruskou ropu. To sice má vliv na její cenu, ta ale zase poroste, pokud bude mít Írán kontrolu nad 20 procenty světové spotřeby, která se dostává na trh Hormuzským průlivem. 

O Janu Růžičkovi se v byznysových kruzích mluví jako o „ministrovi zahraničí“ PPF. Má zkušenost s byznysem na Blízkém východě i v Izraeli. Dlouhá léta působil v Hongkongu a v Číně. Když si najde čas, rád analyzuje světové byznysové a ekonomické trendy v podcastu Růžička & Vořechovský. A samozřejmě sleduje geopolitiku. Takže vzhledem k eskalující válce mezi USA, Izraelem a Íránem ideální host našeho tentokrát velmi aktuálního podcastu. 
 

Novinky dnešního dopoledne: americký prezident Donald Trump odložil ohlášené bombardování íránských elektráren o dalších deset dní. Na ceně ropy se to ale nijak pozitivně neprojevilo, právě naopak: vyšplhala na 110 dolarů za barel. Americké deníky oznámily, že Pentagon zvažuje vyslání dalších 10 000 vojáků do oblasti Blízkého východu. Zároveň je Donald Trump přesvědčen, že jednání s Íránem má smysl, a někde nějaké takové – skrze zprostředkovatele jako je Pákistán – asi probíhá.

Hostem 58. dílu podcastu Ředitelé zeměkoule (a současně třetího ze série Pražská agenda) je jeden z nejoceňovanějších českých architektů Stanislav Fiala. Mluvili jsme o tom, jak se k architektuře dostal a jaké to bylo vyrůstat v severočeském Mostě. O 90. letech na Smíchově i o tom, jak vznikaly jeho prestižní stavby jako palác DRN na Národní třídě, rekonstrukce Šporkova paláce nebo klubovna golfového hřiště Čertovo břemeno. Probrali jsme souznění osobní i podnikatelské s investorem Petrem Němcem, kouzlo města Bělehradu, ale také jednání s památkáři. A celým podcastem samozřejmě prostupuje téma Prahy. 

Komentátor deníku The Wall Street Journal Gerard Baker píše, že ve válce s Íránem jde o další asymetrickou válku 21. století. K vyhlášení vítězství stačí nepříteli perspektiva přežití. Když byla irská teroristická organizace IRA v roce 1984 s bombou sotva metr od hotelového pokoje Margaret Thatcherové v Brightonu, vydalo tato organizace oficiální prohlášení o nepovedeném atentátu: „Dnes jsme neměli štěstí, ale pamatujte si: nám stačí mít štěstí jenom jednou. Vy potřebujete mít štěstí pořád.“ 

Poté, co Írán odpálil balistickou střelu 4000 kilometrů do Indického oceánu, je snad už každému jasné, že padá argument holubic, že Írán by nebyl nebezpečný, pokud by býval nebyl k něčemu vyprovokován. Pokud byli íránští islamisté v létě jen pár týdnů od zkompletování jaderné zbraně a pokud by tuto zbraň byli schopni poslat na balistické raketě 4000 kilometrů daleko, tedy například kamkoli do Evropy, je snad jasné, že bylo třeba tomu zamezit nebo tuto schopnost alespoň omezit. Nepatřím mezi ty, kteří věří, že to šlo zařídit jen diplomaticky – v tomto ohledu jsem stále víc jestřáb než holubice.

Ceny energií se řítí vzhůru s tím, jak válka v Zálivu přechází do módu „oko za oko, zub za zub“. Aby těch katastrofických scénářů nebylo málo, Niall Ferguson přichází v eseji pro Free Press s nápadem, že teď je možná historicky vhodná chvíle, aby Čína vyhlásila blokádu Tchaj-wanu.

To, že je ohledně amerického útoku na Írán všechno špatně, si přečtete všude. V českých i západních médiích sklízí Trump unisono kritiku. Ohrozil ekonomiky bohatých států v Perském zálivu, zastavil energetické toky, narušil rovnováhu světové ekonomiky a netuší, jak zastavit íránské útoky, které už mají formu guerillové války. S nikým ze spojenců Trump svou akci předem nekonzultoval – a nyní volá po tom, aby Američanům spojenci pomohli otevřít Hormuzský průliv. Dominantní narativ přiznává taktické úspěchy a konstatuje strategickou katastrofu (viz náš předchozí článek). 

S generálem Jiřím Šedivým o americko-izraelském útoku na Írán. Mluvili jsme o taktickém úspěchu a strategických nejasnostech. O tom, zda a jak lze eskortovat tankery v Hormuzském průlivu. Ptal jsem se třeba, jak dnes komunikují íránské ozbrojené síly a zda mají centrální velení. Generál vysvětlil, proč Írán ještě nepřešel na guerillovou válku. A samozřejmě jsme mluvili i o válce na Ukrajině a o tom, jaké jsou vyhlídky na její skončení. 

Přiznám se k tomu, že ať hledám, kde chci, v seriózních světových zdrojích zprava doleva není možné najít komentář či analýzu, které by pozitivně hodnotily dosavadní vývoj války USA a Izraele proti Íránu. Tedy na levici a levém středu to snad nemá ani cenu zmiňovat, protože levice z principu neocení nic, na čem se podílí Trump či Izrael. Ale platí to i pro středová byznysová a finanční média a rozumná pravicová média. 

Věhlasný historik Niall Ferguson připomíná v textu pro server Free Press, že už před čtyřmi lety, když začala plnohodnotná ruská agrese vůči Ukrajině, se leckdo ptal, zda začala 3. světová válka. Nyní, skoro po dvou týdnech války s Íránem, se vynořily stejné obavy. A ty nejsou ničím bláznivým.

Věhlasný Francis Fukuyama napsal pro Free Press článek s názvem Proč se Írán nikdy nevzdá. Zde je náš stručný výtah hlavních myšlenek. Minulý pátek Trump prohlásil, že bude požadovat „bezpodmínečnou kapitulaci“. Když Trump útok zahájil, myslel si podle Fukuyamy, že dosáhne rychle svého, podobně jako v případě únosu Nicoláse Madury z Venezuely. Nyní se ukazuje, že to, co zbylo z íránského vedení, kapitulovat nehodlá a konflikt se potáhne, jak Trump sám připouští celé týdny.